| menu | předchozí | Obecní pastvina (Tragedy of the commons) |
následující |
JEFF:
Další model, který si uvedeme, vám bude určitě připadat jako reálný svět. Nakonec vychází z reálných situací a model je tím lepší, čím věrněji zobrazuje skutečnost. Jde o tak zvanou Tragedii obecní pastviny z roku 1968 od amerického ekologa Garrett James Hardin (1915 - 2003). Nastiňuje v ní situaci, v níž více jedinců, kteří jednají nezávisle ve vlastním zájmu, v konečném důsledku poškozuje společné omezené zdroje, což není v zájmu žádného z nich.
JIRKA:
Vy mě napínáte.
JEFF:
Začneme příkladem. Představte si pastvinu o pevně dané rozloze, která může trvale uživit 100 ovcí. Při tomto množství ovcí se všechny dostatečně napasou, aniž by poničily travní porost. Ten stačí dorůstat dostatečně rychle k tomu, aby stádo na pastvině mohlo trvale žít. Pokud pastvinu vlastní soukromý majitel, jistě na základě svých zkušeností na ni bude pást právě oněch 100 ovcí, aby v dlouhodobém výhledu maximalizoval zisk. Ví totiž, že pokud by vyhnal na pastvinu více ovcí, například 200, toto stádo by brzy sežralo všechnu trávu, vyžralo ji i s kořínky a pastvinu zdevastovalo. Pastvina by se tak změnila částečné v bahniště, na kterém by zbytky vegetace byly schopny uživit jen 20 ovcí. Dokonce i těchto 20 ovcí by zabránilo obnově pastviny, protože nyní mnohem méně ovcí logicky spásá mnohem méně trávy, ale kvůli poničenému porostu připadá na jednu ovci stejné množství dostupné trávy jako na začátku.
JIRKA:
Když zvednete počet ze 100 ovcí hned na 200, pak se nemůžete divit. Měl jste být opatrnější a zvednout stádo jen na 110 ovcí.
JEFF:
Nemylte se. Jen byste devastaci zpomalil. Rozhodně byste jí nezabránil. A není to jen historický problém, jak se vám díky ovcím může zdát. Však si to ještě řekneme.
Mějme malou obec s 20 rodinami a obecní pastvinu pro 100 ovcí. Dlouhodobého maximálního zisku by každý člen obce mohl dosáhl, kdyby každý z nich na pastvině pásl pouze 5 ovcí. Jenže na obecní pastvinu může kterýkoliv člen obce vyhnat tolik ovcí, kolik chce; nikdo to nekontroluje. V takové obci se však určitě najde několik lidí, kteří vyženou na obecní pastvinu více ovcí než je únosné, třeba 10, neboť začali spekulovat.
Každý farmář si je vědom, že pokud to udělá každý, pastvina se zdevastuje. A stane se to tak jako tak, i kdyby on sám se toho nezúčastnil, protože jeho příspěvek navíc je malý a celou situaci nezvrátí. Takže proč on by na tom měl být hůř. Hnán logickou snahou alespoň dočasně, dokud pastvina nebude zničena, maximalizovat svůj zisk, vyžene každý z 20 farmářů rovněž 10 ovcí a tragédie obecní pastviny je dokonána.
Je to varianta vězňova dilematu. Místo spolupráce nastupuje zrada.
JIRKA:
Bohužel, ilustruje to obvyklé chování člověka. Připomíná mi to slogan: „Kdo nekrade, okrádá rodinu“.
JEFF:
U pastevců předpokládá, že mají zájem na maximalizaci svých výnosů, a tak velikost svého stáda zvýší kdykoliv, kdy to jen bude možné, neboť větší stádo znamená větší výnosy. Užitek z přidání dalšího kusu dobytka je ovšem jak pozitivní, tak i negativní:
JIRKA:
Je z toho vůbec nějaké východisko? Pastvinu by snad šlo privatizovat a majitel by si to už ohlídal, ne?
JEFF:
Pro pastvinu to je řešení, obehnat ji. Ale co v případě rybolovu? Oceány, až na pobřežní vody, jsou obecní pastvinou, kde lovit může kdokoli. Ujednávají se různé kvóty, ale ty se obcházejí a ryb ubývá. A co znečišťování vzduchu, jak ho chcete ohradit? Proto se vytváří různé systémy povolenek či limity na těžby surovin, na rybolov, na množství vypouštěných škodlivin do životního prostředí. A tak podobně.
JIRKA:
Ona stačí společná zahrada obyvatel jednoho domovního bloku. V zásadě všichni mají zájem na tom, aby vypadala co nejlépe. Zároveň každý doufá, že o zahradu bude pečovat někdo jiný.
JEFF:
Přesně tak. Příkladů je mnoho. Rozrůstání pouští v důsledku vypásání pastvin dobytkem. Poškozování unikátních přírodních památek, ke kterým je volný přístup. Znečišťování vody vypouštěním škodlivin do vody, a jeho důsledku nedostatek pitné vody. Vymírání živočišných druhů vlivem ničení přirozeného životního prostředí a pytláctví. Odpadky na oběžné dráze. Doprava v centru města. Veřejné finanční prostředky.
JIRKA:
To jste mi připomněl jeden blog, autor nechť promine, už nevím, který to byl. Psalo se v něm, že společnost Sazka byla a je právě takovou obecní pastvinou. Na této pastvině se páslo devět sportovních sdružení, které každý rok sklízely výnosy ve výši 1 miliardy korun. Zpohodlněni tímto penězovodem, ale už nikoho z nich nezajímalo, jaký je skutečný stav firmy, teda pastviny, a jak dlouho ještě může plodit ovoce.
JEFF:
Jde o problém pána a správce. V případě Sazky se jednalo o problém pána a správce na druhou, protože v Sazce žádný pán nebyl, byl tu pouze a právě jen správce. Ten si stavěl sportovní haly, pořádal opulentní večírky, dobře hodoval a žil, neměl totiž žádnou zpětnou vazbu. Akcionáři Sazky, sportovní svazy a sdružení, totiž nemají žádné reálné majitele a tak neměla zpětná vazba od koho přijít. A protože společnost fakticky neměla žádného majitele, její vedení se svěřeným majetkem zacházelo neefektivně, nehospodárně a s velkou mírou morálního hazardu.
Je to stejné jako u veřejných finančních prostředků. Rady měst a obcí, vláda a další státní instituce, to jsou jen správci. Majitelé jsou daňoví poplatníci.
JIRKA:
Myslím, že pro dnešek jste mi dal hodně látky k přemýšlení. Proto doporučuji pokračovat později.